Bylo, nebylo, v jednom malém městě na zámku, který nebyl právě malý, objevilo se jednoho dne takové zvláštní světlo. Tedy světlo, vlastně spíš světýlko, vlastně to byla spíš taková jiskřička. Kdepak, žádná jiskra, skutečně Jiskřička. To byste ale neřekli, co dokázala udělat kolem sebe světla! Proto si ji také hned všimli. Kdo? No, kdo. Lidé, ti samozřejmě také. Ale hlavně zámečtí pradávní obyvatelé, dobří duchové. Těm žádné světlo neunikne, jak by proto mohla taková světlaplná Jiskřička.
Jo ták! Vy si nejste jistí, jestli mi můžete věřit. Jestli jsou nějací duchové, jestli vůbec byla ona
Jiskřička. Víte, to mě nepřekvapuje, s tím se potkávám často. Možná jste dospělí a považujete tyhle věci a jevy za pouhé výplody dětského světa. Nebo jste možná dětmi a chcete samy sobě dokázat, že už jste vlastně velké a podle vás se to pozná tak, že nevěříte pohádkám. Ať je to, jak chce, myslím, že kdo nevěří pohádkám, ubírá svému světu barvy a světlo. A kdo věří, barvy a světla přináší do jeho světa nekonečnou pestrost. Jak to vím? Snadno. Jsem totiž… Počkejte, počkejte, to vám hned tak neprozradím, užijeme si trošku zábavy, co říkáte?
Jak se objevila Jiskřička, hned se dala do práce v jedné menší místnosti v rohu jednoho ze zámeckých křídel. Ale to víte, že zámek nelétá, i když vlastně, proč ne, že? Zámek mávající křídly se mi líbí.
Představuji si, jak počká, až se setmí, protože je poslušný a nechce nikoho polekat, ani nechce, aby třeba někdo přijel z daleka na návštěvu a zámek nenašel. Tak počká do setmění, potom roztáhne křídla a frrrrr! Rozletí se do nočního ticha nad Rosicemi… Jistě, že nad Rosicemi, co se tak divíte.
Rosický zámek je právě tak pohádkový a tajemný, jak dobře se dokážete dívat. A teď právě létá nad parkem, míří nad Kamínky a stoupá do výšky, aby si prohlédl Rosice jako na dlani. Schválně, kdo z vás už měl město na dlani, nebo třeba vesnici. Kdepak těžké, zkuste si to, teď hned: zavřete oči, párkrát se zvolna nadýchněte, natáhněte před sebe ruku. Jasně, musíte otevřít dlaň. Kdepak malá, do každé dlaně se vejde právě tak akorát jeden svět, někdy i víc. Tak na tu dlaň teď položte své město či vesničku, kde bydlíte, hezky pomalu, s citem, nemusí být nejmladší. Tak, ještě maličko, aby se krajní domečky cítily v bezpečí. Cítíte tu krásu, cítíte lehkost, s jakou jste si do dlaně položili místo, které je vaším domovem?
Kde jsme to skončili? Aha, u těch zámeckých křídel. Tak se říká kouskům nějaké budovy, které jsou pěkně po stranách hlavní budovy, takové důležité, třeba pěkně buclaté, nebo naopak štíhlé a vysoké. V jednom takovém křídle rosického zámku, až úplně pod střechou, se dala Jiskřička do práce. Lákala svým světlem menší i malé děti z Rosic i okolí, hrála si s nimi, vymýšlela pro ně různá cvičení a legrácky, zpívala. Kdo uviděl světlo či zaslechl zpět, přišel blíž… a většinou už s Jiskřičkou zůstal kamarád. To víte, že děti nechodily do zámku samy, to určitě ne! Pěkně za ručku s maminkou, tu s babičkou, ejhle, tady jde i tatínek. Tak Jiskřičku poznávali další a další. Některým s ní bylo tak dobře, že nejenom přiváděli dítka na návštěvu, ale nabídli se Jiskřičce, že jí pomůžou, s čím je třeba. Kolem Jiskřičky se během krátké doby potkávala veeeelká, ještě o malinko větší skupina malých i velkých človíčků. Zámečtí duchové? To víte, ti nesměli chybět. Bez nich by se ostatně té hravosti na zámku tak
nedařilo. Jo, co je to krátká doba? Co vám budu povídat, děti, to já vám vlastně neumím povědět, protože jsem… Myslíte, že už přišel čas to prozradit? To je samé „krátká doba“ a „přišel čas“. Vždyť nás ten pan Čas nemusí zas tak moc zajímat. Že se nikdy nezastaví? Já Čas zastavit umím a víte, kdo mě to naučil? Vy, děti! No jasně! Dělejte to se mnou: přivřete oči, aby zůstala jen malá škvírka, táák, tou škvírkou vidíte rozmazaně kolem sebe. Teď přestaňte točit hlavou a zadívejte se směrem k oknu. To je ono, a teď se malou chvilku nehýbejte, jen poslouchejte svůj dech a ťukání srdíčka… Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk, ťuk-ťuk…
Že jsem měl pravdu, že jste zastavily Čas, děti? Jenom chviličku? To stačí, jenom to občas zkuste i samy a uvidíte, jak to půjde čím dál lépe. Čas si u vás na chvilku sedne a taky si odpočine. Úplně ho vidím, jak si zouvá ty prošoupané boty a vytahuje duhové ponožky! Jé, na jedné má dírku, ale to nevadí. Je celý utrmácený, jak ho honíme. No jistě, on nehoní nás, ale my jeho. My ho pořád sledujeme, kontrolujeme na hodinkách, hodinách, telefonech, v kalendářích, pořád se o něm mluví v rádiu i televizi. Necháme ho Teď chvilku vydechnout i s tou děravou duhovou ponožkou. Kdo ví, třeba si ji zašije.
Tak už je to deset roků, co se na rosickém zámku objevila Jiskřička. Přišel čas, slyšíte, už je o něm zase řeč, přišel čas prozradit, kdo je Jiskřička a kdo jsem já. Jiskřička, to je nápad, myšlenka, představa místa, které je stvořeno pro děti, než začnou chodit do školy. Ten nápad, tu Jiskřičku, tenkrát do rosického zámku poslala teta Beata. Narodil se Kašpárkov. Na jaře bude mít už desáté narozeniny! Od té doby se mnohé změnilo, z dřívějších dítek jsou dnes velcí školáci, objevuje se i víc a víc tatínků, dědečků a strýčků. Ale jedno zůstává stejné – Jiskřička. Vlastně nejenom ona zůstává stejná. Ještě já! Tak co, už víte, kdo jsem? Patřím ke Kašpárkovu od samotného narození a ani na chvilku jsem ho neopustil. Znám všechny, kdo se s ním kamarádí. Mám veselé šaty a když jdu, tak cinkám…
Víte co, děti? Teď mě to napadlo! Co kdybyste mi namalovali obrázek, buď přímo se mnou, nebo s něčím, co se vám na našem povídání líbilo, nebo něco úplně jiného o rosickém Kašpárkově. A já ten nejhezčí obrázek vyberu a příště ho najdete tady v tom dospěláckém časopise. Tak se těším a obrázky posílejte kašpárkovské tetě Lence, ona mi je předá, jasně. Tak ahóóój, žijte blaze!
Váš ??????

PS: Obrázky můžete posílat na e-mail info@kasparkov.cz nebo je můžete dát do poštovní schránky vedle dveří do Kašpárkova