Rodinné centrum Kašpárkov nás opět pozvalo na veselou podívanou, která se uskutečnila v „zámeckých komnatách“ v neděli 7. února. Bylo nás tam spousta, mačkanice to ještě nebyla, ale skoro jsme se tam nevměstnali.
Na uvítanou nás Kašpárkov mile překvapil, když mažoretkám z Říčan do kroku zavelel. Byly to dívenky krásné, houževnaté, sotva do pasu vysoké. Jejich vystoupení mělo náboj a krásu týmového snažení.
Po malé odmlce, když mažoretky za zvuku pochodové hudby odkráčely ze sálu, na nás spustila bandurskou královna, macecha Sněhurky, co na zdejším zámku kdysi žila, jak nám uvaděčka prozradila. Její hlas jako zvon všechny umlčel. Ticho, jež pak nastalo, nám teprve podívanou umožnilo.Babička, nevím už, která to byla, nám něco povídala o příběhu, co nám chtějí vyprávět, ale slyšet málo to bylo, i když to daleko nebylo. Tím nechci nic naznačit, ale mohlo se to obrátit. Příběh to byl prastarý, všem dobře známý. Sněhurka, princ i trpaslíci nám tam nechyběli. Dokonce i skřítkové tam byli, jenom škoda, že čarovat neuměli a zámek nový nám nepostavili. Macecha a myslivec nám Sněhurku do lesa zatáhli a napospas trpaslíkům a skřítkům zanechali. Co jiného se dalo čekat, než to, že princ Sněhurku tam v přítomnosti všech políbil, a tím ji ze spárů smrti zachránil.
Musím Vám ovšem povědět, tou záhadnou svou řečí, že Kašpárkov se opět ukázal v tom světle nejlepším, i když se z tohoto textu může zdát, že tomu tak není. To zase ne. Mně se to v celém pojetí líbilo. Všichni to moc pěkně zahráli, a taky zazpívali.
Už se těším na příští pozvání, pokud jej vítr, co z Rosic vane, ke mně donese. Vás ostatní, co jste tam nebyli, já sám pozvat již nyní musím. To, co Kašpárkov nabízí, nikde jinde nenajdete.
Zdeněk Vučenovič